Výprava do Španělska s výukou španělštiny, v malé skupince a se sympatickou učitelkou? To je ono! Jdu do toho.
Tak nějak jsem uvažoval, když jsem se o Eliščině projektu S jazykem na cestě poprvé dozvěděl. Jenže úvahy se nezastavily a předhodily mi cenu („Hele, není to trochu moc peněz?“), termíny („Jo, je to pěkné, ale žádný termín se mi nehodí“) a ostatně i sociální fóbii („No jo, ale jsou to lidi! Cizí! A jazyk, taky cizí! Ííík!). A nápad šel na měsíce k ledu.
Roztál až ke konci léta, když jsem se po Španělsku toulal sám. V takových vedrech a všudypřítomných požárech roztaje leccos. Jeden srpnový den, zatímco jsem se v posteli jistého hotelu na pobřeží Asturie kurýroval z nachlazení a snažil se přizpůsobit už asi třetí změně plánu v řadě, se mi ten nápad vrátil. A tentokrát takovým tím způsobem, kdy prostě v hloubi duše víte, že to uděláte. Nevíte jak, snad se i trochu obáváte, ale uděláte to.
A opravdu. Hned Eliščina odpověď na první e-mail působila dojmem, že si budeme rozumět. Následovalo pár dalších, plus řešení praktických záležitostí a hledání spojení, to už byly ale jen detaily. Jeden z termínů Jazyku na cestě přesně zapadal do závěru mé letošní cesty nejenom datem, ale s trochou kreativity i místem. Eliška bez reptání zvládla nečekaný přírůstek a zařídila všechna potřebná ubytování, což na Mallorce tak krátce před odjezdem vůbec není samozřejmost. Dopravu vlakem a trajektem jsem si řešil sám, ostatní letěli přímo z Prahy.
Necelé dva týdny poté už jsem v kavárně v hlavním městě Palmě čekal na ostatní, pln očekávání a také nejistoty. Do té doby jsem totiž na cesty jezdil jen sám, výprava ve skupině byla něco úplně nového, ač vítaného. Sedneme si? Bude o čem se bavit? Jak zvládneme vyladit tempo?
Sedli. Bylo. A zvládli.
Všichni jsme se viděli prvně, přesto naše čtyřčlenná skupinka brzy fungovala jako parta přátel. Pravda, tempo jsme chvíli ladit museli a přiznávám, že být jakožto nejrychlejší většinou vpředu nebylo vždy ideální. Ale po pár dnech se situace usadila a já se naučil sem tam prostě vedoucí místo někomu předat. Eliška ve své učitelské roli dělila svůj čas mezi nás ostatní, takže kdo chtěl, měl dost příležitostí procvičovat jazykové dovednosti a vstřebávat nové.
Klíčové je ono kdo chtěl. Což o to, teoreticky samozřejmě chtěl každý, kvůli španělštině jsme přece přijeli. Při chůzi s batohem po horách, místy docela náročné, ovšem člověk nevydrží namáhat mozek neustále. Eliška na nikoho netlačila, spíš nám dávala možnosti a příležitosti. Kdo chtěl, využil, kdo byl zrovna příliš unavený, mluvil česky.
Hned při prvním setkání nás Eliška nechala představit se španělsky a předvést, kam jsme se zatím ve studiu dostali. Ukázalo se, že jsme velmi různorodá skupina, od úplného začátečníka až po mírně pokročilého.
Je jasné, že těžištěm výuky byla konverzace, takový formát akce k tomu přímo vybízí. I při povídání se ostatně člověk ledacos dozví, na leccos se zeptá. To by nicméně nestačilo, takže si pro nás naše vedoucí připravila i skutečné lekce. Obvykle na ně došlo během odpočinku v kavárnách nebo večer v ubytování. Vzhledem k naší rozdílné úrovni Eliška pro každého připravovala jinak pokročilou látku, často podle aktuální situace a někdy i podle našich přání. Občas to vyžadovalo kompromisy, mít všechny studenty na stejné úrovni by jistě umožnilo využít čas efektivněji. Jenže my nebyli ve škole, ale na treku se španělštinou.
Zlé jazyky říkají, že dělat dvě věci najednou znamená nedělat žádnou z nich naplno. Zlé jazyky mají celkem pravdu, nicméně to ještě neznamená, že konečný výsledek nemůže být o dost lepší než pouhý součet obou polovin. Kombinace treku s výukou jazyka funguje, má však svoje limity. Je třeba počítat s únavou, málokdo má dost energie a vůle, aby po víc než týden zvládal celé dny jít, při tom konverzovat v cizím jazyce, a ještě využívat maximum zbylého času ke studiu. K projektu Jazyk na cestě je určitě dobré přistupovat jako k obohacené dovolené, spíš než jako k intenzivnímu kurzu. Lépe si tak cestu užijete, poznáte nové kraje a přátele a jako bonus se můžete znatelně zlepšit v jazyce a získat v něm sebedůvěru. Jistě, můžete jet na maximum, Eliška to zvládne, ale v tom případě je asi lepší jít zvlášť na intenzivní kurz a zvlášť na trek.
My tuhle zkušenost získávali během prvních pár dní. Byla to úplně první výprava Jazyku na cestě, a tak jsme se vlastně učili všichni. Eliška naslouchala našim názorům a přáním, leccos se totiž dá v zájmu všeobecné pohody přizpůsobit, ať už je to délka denních tras, náplň volných večerů nebo intenzita výuky. Naše skupina se dokonce jednou na pár hodin rozdělila: zatímco většina se rozhodla pro volnější odpoledne a popojela autobusem, já jakožto zarytý chodec jsem si těch pár kilometrů došel a ze starodávných olivových hájů obdivoval západ slunce nad sóllerským přístavem, kde na mě ostatní počkali u večeře.
Každopádně veškeré kompromisy ve výuce nám kompenzovala cesta, krajina a zážitky. Mallorka má krásnou přírodu a na trase GR-221 ji můžete obdivovat do sytosti. Prvních několik dní cesta vede suchou středomořskou krajinou, pak ale přejdete přes sedlo nedaleko zdejší nejvyšší hory a najednou je všude kolem bujná zeleň. My si toho kontrastu užili o to víc, že nás právě na rozhraní obou biotopů zastihl déšť, bouřka a mlha.
Ubytování nám Eliška zajistila v penzionech a horských chatách, na poměry Mallorky navíc za velmi příznivé ceny. I díky tomu jsme se denně dostali do civilizace, nemuseli jsme nést zásoby na víc než jeden den a mohli trávit večery u dobrého jídla a sangrie.
Eliška je bytost komunikativní, a tak se nezřídka stávalo, že se zapovídala s místními. S majitelkou penzionu, s prodavačem nebo třeba u snídaně s paní od vedlejšího stolu. Pro nás to byla skvělá příležitost být účastníky skutečného rozhovoru ve španělštině, aniž bychom museli nést celou jeho tíhu. Kdo chtěl a zvládal, zapojil se, kdo nechtěl nebo se zrovna nechytil, poslouchal a vstřebával výslovnost. Pokud stejně jako já těžko navazujete rozhovory přes jazykovou bariéru, budete z toho nadšení. Dlužno podotknout, že na Mallorce se sice mluví katalánsky, španělštinu tu nicméně všichni ovládají stejně jako svůj rodný jazyk.
Zkrátka a dobře, těch deset dní si budu dlouho pamatovat. Jít v partě byla příjemná změna, viděl jsem spoustu hezkých míst, ale hlavně jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, že se španělsky domluvím mnohem lépe, než jsem si do té doby myslel. Což je jistě i Eliščina zásluha. Takže děkuji a rád zas někdy vyrazím.
– Zavřít recenzi –